Narcissina osudová chyba - O starost méně

Velká hnědá sova letěla krajem v záři vycházejícího slunce.
K nožce měla připevněný čerstvý výtisk Denního věštce. Inkoust byl ještě navlhlý.
Sova nepřemýšlela o své pouti. Vykonávala ji každé ráno. Každé ráno k jednomu z mnoha předplatitelů kouzelnických novin. Byla to rutina.
Konečně dorazila ke svému cíli, velkému domu s rozlehlou zahradou. Upustila výtisk před vchod a letěla zpět do sovice, s vidinou ranního přídělu zrní.

***

Lucius políbil Narcissu na rozloučenou a vydal se do práce.
Za dveřmi našel nového Denního věštce. Chystal se ho dát dovnitř s tím, že si ho přečte odpoledne.
Když však noviny zvedl, udeřil ho do očí nápis na úvodní straně, velký jako nikdy.

„‘TEN, JEHOŽ JMÉNO NESMÍME VYSLOVIT‘ KONEČNE PADL!“

Lucius upustil noviny na zem a vykřikl:
„Cissy! Pojď sem!“
Narcissa vešla s tázavým výrazem do předsíně a pohlédla na Luciuse, nevěřícně zírajícího do Věštce, ležícího na zemi.
„Co se…?“ ptala se nechápavě, než také spatřila titulek na úvodní straně.
„Cože? To…je to vůbec možné? Neposlali nám omylem Jinotaj?“
„Ne…asi ne…podívej,“ řekl Lucius a položil článek mezi ně.

„‘TEN, JEHOŽ JMÉNO NESMÍME VYSLOVIT‘ KONEČNĚ PADL
Ano, je to tak! Svět je konečně zbaven nejmocnějšího černokněžníka. Ten včera, dne 31. října 1981, padl.
A neobešlo se to bez zázraku. Vy-víte-kdo se vydal do Godrikova Dolu, kde zabil manžele Potterovy. Když však zamířil hůlku i na jejich syna Harryho, stalo se něco nevysvětlitelného. Smrtící kletba chlapce nezabila! Vyvázl s pouhou jizvou! Zato Vy-víte-koho tento čin záhadně uvrhl do temnot…“

Malfoyovi nevěřícně zírali do novin. Pán Zla a mrtev?
„Není tu psáno, že zemřel,“ řekl Lucius po chvíli.
„Kéž by ano,“ zašeptala Narcissa téměř neslyšně.
Lucius na ni překvapeně pohlédl:
„Opravdu bys to chtěla?“
„Ano,“ řekla Narcissa těžce, „konečně by byl klid.“
„No…,“ řekl Lucius nerozhodně, „je jisté, že by se toho pro nás hodně změnilo. Ale nějak tomu nemůžu uvěřit. Mrtvý Pán Zla? To nezní jako skutečnost.“
Narcissa zaslechla, jak za nimi něco zašustilo a otočila se.
Ve dveřích stál Basilisk, ještě v pyžamu, a zíral na ně prázdným pohledem.
Malfoyovi k němu s úsměvem přistoupili a Lucius se sladce zeptal:
„Tak co Basie, jak ses vyspal?“
Basilisk mlčel a dál nepřítomně hleděl do prázdna. Po chvíli se přiškrceným hlasem zeptal:
„Pán Zla padl?“
Narcissa na něj pohlédla a byla si jistá, že se mu v očích zaleskly slzy.
„No…,“ odpověděla váhavě, „zřejmě ano. Aspoň teď na tebe budeme mít víc času.“
Zdálo se, že ji syn neslyší. Mlčky se otočil a se svěšenou hlavou odešel do svého pokoje.
Když za ním zabouchly dveře, vyměnili si Malfoyovi pohled.
„Dnes zůstanu doma,“ prohlásil Lucius, „práce počká.“
„Ne, Luciusi, jen tam běž! Určitě o tom bude mluvit celé ministerstvo. Podrobnosti si nesmíme nechat ujít,“ změřila si manžela od hlavy až k patě, „a vezmi si delší rukávy, dnes budou určitě pozornější. Já dneska zaskočím ke Caroline na šálek kávy. Nottovi určitě budou mít nějaké další informace.“
„Dobrá tedy,“ souhlasil Lucius, „bude to dnes asi hodně náročný den. Jdu si převléci tu košili.“

***

Když se toho dne večer vrátili Malfoyovi domů, bylo na Luciusovi hned vidět, kolik toho chce Narcisse sdělit.
Usedli na pohovku a Lucius začal s vyprávěním:
„Na ministerstvu bylo dnes hodně živo!“ řekl, „Popletal si samozřejmě pospíšil s výzdobou, na chodbách visely plakáty ‚Zlo poraženo‘! Všude pobíhali různí novináři a další šašci, bystrozoři pořádali velkou slavnost…jako by se oni byli o něco zasloužili! No, já jsem zaskočil na slovíčko k Augustusovi a ten byl úplně zdrcený, ale říkal, že tomu všemu nevěří ani slovo. Byl si jistý, že Pán Zla přežil…No, bylo toho opravdu hodně. A co ty?“
„No, u Nottů jsem se nedozvěděla nic zajímavého. Caroline se mi svěřila, že má na to stejný názor jako já. Taky by byla najradši, kdyby bylo skutečně po něm. Myslím, že my, ženy Smrtijedů, o tom povětšinou smýšlíme podobně.“
„Jenže ty jsi nejen žena Smrtijeda, ale i Smrtijedka,“ namítl Lucius.
„Já vím, ale na tom nezáleží. Poslyš, Luciusi, když jsem o tom všem dneska přemýšlela, došlo mi, že jsem vlastně najednou šťastná. Opadlo ze mě všechno napětí. Teď můžeme začít úplně od začátku. S naším životem, výchovou dětí,…nic z toho už nebude ovlivněno zlem.“
„Asi máš pravdu,“ přitakal Lucius, „začneme úplně od nuly. Jediný problém vidím v tom, že za sebou budeme muset pečlivě zamést všechny stopy, protože bych nechtěl začínat od začátku mezi zdmi Azkabanu.“